Legenda o Vivecusu
Legenda o meteoritu se ve Vivecusu vypráví potichu. Ne jako příběh pro děti, ale jako varování. Říká se, že před mnoha generacemi se nad městem objevilo znamení. Hvězda, která nešla po své dráze, ale mířila přímo k zemi. Kněží tvrdili, že je to trest. Učenci, že je to přírodní jev. A jeden muž tvrdil, že je to chyba.
Ten muž byl mág jménem Aethron, jehož jméno dnes většina lidí nezná, protože rod Vurnů se postaral, aby se nezachovalo celé. Aethron nebyl bohem, ale rozuměl věcem, které bohové nechávali být. Tvrdil, že meteorit není trest ani náhoda, ale kotva. Něco, co nemělo dopadnout, protože jeho pád by otevřel cestu mezi světy. Ne mezi životem a smrtí, ale mezi tím, co má běžet dál, a tím, co se mělo zastavit.
Když meteorit vstoupil do atmosféry, město bylo odsouzené. Aethron však přišel s návrhem, který odmítli všichni bohové, ke kterým se modlili. Nakonec se obrátil k jednomu, který nebyl bohem v tradičním smyslu. K bytosti, kterou dnes někteří nazývají Strážcem Rovnováhy a jiní zapomenutým aspektem času. Nešlo o modlitbu. Šlo o smlouvu.
Říká se, že Aethron obětoval možnost budoucnosti. Ne svůj život, ale možnost, že se věci budou vyvíjet přirozeně. Meteorit byl zastaven, ale ne zničen. Čas kolem něj byl sevřen. Pád byl přerušen, ne ukončen. Město bylo zachráněno, ale za cenu, že nad ním navždy visí okamžik, který se nikdy nedokončil.
Rod Vurnů byl u toho. Ne jako hrdinové, ale jako svědci. A pochopili něco, co ostatní ne. Že jakmile se něco jednou zastaví násilím, nikdy to skutečně nezmizí. Jen čeká. A že jednoho dne se někdo pokusí ten okamžik znovu rozhýbat.
Proto Vurnové nikdy neuctívali meteorit. Nikdy ho nezkoumali. Jen hlídali, aby se na něj nezapomnělo. Jenže když se objeví artefakt, který reaguje na paměť, hudbu a přežití, začne být jasné, že to, co bylo zastaveno nad Vivecusem, se možná dává znovu do pohybu.